Historie

Tosa inu patří mezi plemena, která bývají označována jako bojová. Toto označení je bohužel velmi zavádějící a budí v neinformovaných osobách negativní emoce. U tosy by totiž bylo mnohem správnější říci, že jde o psa zápasnického. Tosa je zápasníkem sumo ve psí říši. Než se podíváme do její historie, uvedeme na pravou míru, jak to vlastně s těmi zápasy tos je.

historie tosa inu

Především je třeba si zcela jasně říci, že při zápasech tos se nikdy nepoužívaly feny. Feny jsou určeny k zachování rodu a slouží také jako hlídací psi.

Japonské zápasy tos jsou zápasy výhradně mezi psy a jsou zásadně naprosto nekrvavé. Naše představy jsou značně ovlivněny západním pojetím psích zápasů, v nichž se nejvýše cení pes, který dokáže svého protivníka nejrychleji poranit a vyřadit tak z boje. Psi cvičení na zápasy západního stylu byli vycvičeni tak, aby se protivníkovi zakousli do nejzranitelnějšího místa, aby ho těžce poranili nebo dokonce zabili.

U japonských zápasů tos je tomu zcela jinak. Podobně jako v zápasech sumo je i v tomto zápasu psů účelem pouze vyvést protivníka z rovnováhy a srazit ho na zem. Hodnotí se úsilí, jaké musí pes vynaložit, aby svého soupeře „dostal na lopatky“. Psům se samozřejmě vzájemné poměřování sil zamlouvá, ale nenajdeme v nich ani stopy po krvelačnosti. Psi se chytají jen za kůži a snaží se svého protivníka dostat na zem. Pokud dojde k poranění některého psa, zápas se ihned ukončí. Oba soupeři proto odcházejí z naprosté většiny zápasů zcela nezraněni.

Za porážku, která vede k okamžité diskvalifikaci, se považuje, pokud
– pes se úmyslně chňapá po svém protivníkovi, snaží se ho kousnout a štěká
– pes štěká nebo kňučí strachy
– pes ztratí svoji bojovnost a poodběhne o více než tři kroky

history-tosa-inu-historie

Na svoji zápasnickou kariéru se pes připravuje dlouho a pečlivě a zápasů se mohou účastnit jen psi starší jednoho roku. Při zápasech se dělí do tří kategorií – na lehkou, střední a těžkou váhu. Lehká kategorie dosahuje kohoutkové výšky až 62 centimetrů a hmotnosti až 42 kilogramů. Psi střední kategorie tyto hodnoty přesahují a psi těžké váhy mívají i více než 70 kilogramů. Za ideální hmotnost se pokládá zhruba 55 kilogramů.

Dvoudenní turnaje psích zápasů se v Japonsku konají dodnes a jsou stejně oblíbené jako zápasy sumo. Pes se během dvoudenního turnaje zúčastní několika zápasů a hodnotí se jeho celkový výsledek. A podobně jako v sumo si může pes postupně vybojovat tituly, jež sahají od úplného nováčka „maegashira“ až po nejvyšší zápasnický titul – „meiken yokozuna“. Titul však pes nezískává trvale. Pokud ihned po získání titulu jeho zápasnická kariéra neskončí, musí titul obhajovat a každá prohra pro něj znamená ztrátu hodnocení. Vítězného psa ve slavnostním ceremoniálu ozdobí a takový pes se těší velkému obdivu.

Jak je vidět, zápasy tos v Japonsku nemají nic společného s krvavým divadlem psích zápasů západního stylu, a proto tosy nejsou ani zdaleka tak krvelačné, jak se jim na základě těchto zcela pochybných představ připisuje. To, že jsou tosy v řadě zemí řazeny mezi takzvaná bojová plemena (což je sám o sobě pojem naprosto nesmyslný), je u tos smutným nedorozuměním, které může neblaze ovlivnit jejich budoucnost.

Ačkoliv historie tohoto typu psích zápasů sahá v Japonsku údajně až do čtrnáctého století, historie plemene tosa inu není nijak dlouhá. Větší oblibu si tosa získala v kastě samurajů prakticky až v první polovině devatenáctého století. Na konci devatenáctého století se zápasy psů praktikovaly především v některých správních okrscích na ostrovech Šikoku a Tohoku. Nejrozšířenější byly ve správním okrsku Tosa na Šikoku.

Musíme se zmínit o tom, že v prvopočátcích byla tosa pes střední velikosti, do značné míry se podobala tehdejším nihon-inu, průměrná hmotnost tos lehce přesahovala 30 kilogramů, tosy měly postavené uši a ocas zatočený nad hřbet.

V roce 1854 se změnila japonská zahraniční politika, byly zrušeny dosavadní přísné předpisy pro pohyb cizinců a spolu se zahraničními návštěvníky se do země dostávalo stále více cizích psů.

historie-tosa-ito

Milovníci psích zápasů v oblasti Tosa byli zklamáni malým vzrůstem svých psů a neustále je srovnávali s velkými zahraničními plemeny. Během několika málo dní se milovníci tos s nadšením pustili do křížení psů, jehož hlavním cílem bylo zušlechtit celkový vzhled místního plemene.

Během těchto chovatelských snah použili pravděpodobně bernardýna, mastifa, německou dogu, bloodhounda, anglického pointra, německého ohaře, buldoka a bulteriéra.
Kolem roku 1900 se začali psi vozit do všech koutů Japonska a zápasy psů si vydobyly velkou oblibu v celé zemi.

Druhá světová válka přivedla tosy – podobně jako řadu dalších velkých plemen – na pokraj vyhynutí. Zůstalo jen několik dospělých psů a dvě feny ve správní oblasti Tohoku a jeden pár psů na ostrově Kjúšú. A na základě těchto přežívajících psů byl díky ohromnému úsilí chovatelů založen nový chov tos.

Dnes žije v celém Japonsku zhruba tři tisíce tos.